Kde začal můj příběh

01.03.2018

Jsem Míla, holka od potoka, co před čtyřmi lety vykácela křoví na zpustošeném poli, zorala jej a začala sázet první květiny, první Kytky od potoka. A už nechci být ten anonymní někdo, kdo se ukrývá za krásnými kyticemi. Chci se s vámi podělit o svůj příběh. 

Chci s vámi sdílet všechny ty slasti a strasti mladé obyčejně neobyčejné ženy, mámy malé holčičky a také podnikatelky, která si jde za svým snem. Protože každý z nás si své sny může plnit. Každý den. Někdy je třeba jen najít tu správnou odvahu. Nikdy není pozdě.  

Kde začal ten můj příběh? Možná to bylo v padesátých letech, když mojí rodině zabavili majetek, možná, když jsem vyrůstala v obrovské zahradě mezi záhony brambor a slepicemi. Možná, když nám vrátili vybydlený statek v restitucích. Těžko říct... Začátek vlastně není důležitý. Je to cesta. Cesta za vlastní svobodou, za tím, co mě baví a co přináší prospěch i někomu jinému. 

Před 70 lety jsme přišli o vše

Tomkovi byli sedláci z Velkých Přílep. Měli krávy, koně, polnosti. Pradědův statek byl prý ten nejupravenější, jak mi vyprávěl soused, který jako malý kluk pamatuje dobu před kolektivizací. V padesátých letech Tomkovi dopadli stejně jako tisíce jiných rodin. Statek, pole, zvířata a téměř celý majetek znárodnili. Rodinu vystěhovali do sousedního domečku o dvou místnostech. Nechali nám okolní pozemek, takovou džungli křoví. 

Detaily z té doby neznám. Dědeček se totiž rozhodl, že o tom nebude mluvit. Nechtěl, abychom věděli, kteří sousedé zasedali v komisi, která o vyvlastňování rozhodovala. Jaké to bylo, žít vedle statku, který jste postavili, a dívat se na to, jak chátrá? Nedovedu si to představit.

Vrácen nám byl zpustošený statek

Pak přišla léta devadesátá. V restitucích dědovi vrátili pole i statek. Že by nám štěstí spadlo do klína? Díky scelování pozemků se pole ocitla uprostřed obrovských lánů. Statek byl v podstatě vybydlený, holé zdi. Nikdo nám nevrátil to nejdůležitější - rodinnou tradici a znalosti. Dědeček byl už v důchodu a vyřešil situaci stejně jako většina restituentů - něco prodal, pole pronajal místnímu zemědělskému družstvu a statek jako sklad stavebnin.

Jenže sedlácké geny si stejně našly svou cestu. Dědeček s babičkou vybudovali z té džungle kolem domku nádhernou zahradu. Chovali drůbež, králíky a ovce. Pěstovali brambory, řepu, ovoce a kde co. Legendární byly babiččiny jahody, kterých jsme sklízeli desítky kilogramů. Vzpomínám si, jak mě děda učil vysévat ředkvičky. Moje dětství voní ořechovým listím, zoranou půdou a čínskými karafiáty. Jaké vůně vyvolávají vzpomínky na dětství vám? A jak to souvisí s tím, čím jsme v dospělosti?

Láska k přírodě určuje můj směr

Pro mě byla zahrada a příroda láskou od dětství. Svoji zeleninu jsem si pěstovala už tak od šestnácti let. Samozřejmě ekologicky. Vystudovala jsem agroekologii a začala pracovat na Ministerstvu životního prostředí. Snažila se změnit svět shora. Trvalo mi dva roky, abych zjistila, že to není cesta pro mě. Nechtěla jsem být součástí molochu a reálný dopad mojí práce jsem neviděla. Chyběla mi vůně hlíny, rozkvetlé zahrady a radost.

Odešla jsem do nevládního sektoru, kde mi práce dávala větší smysl. Díky PRO-BIO Lize jsme před sedmi lety založili KomPot. Zelinářství založené na principu komunitou podporovaného zemědělství. To mi změnilo život. Ucítila jsem, jakou sílu má to, že pracuji na poli, kde pracoval praděda. A taky jsem pochopila, že to, co jsem se naučila v zahradě od svých prarodičů a rodičů, je jedinečné.

Uvědomila jsem si, že pěstování je moje životní vášeň. A když kamarádka Iveta řekla: "Když nám jde tak dobře zelenina, proč by nešly ekologické květiny?" Dlouho jsem neváhala. Za pár měsíců jsme vykácely křoví, zoraly a začaly sázet první květiny... 

A já cítím neskonalou radost z toho, že se vracím ke kořenům a vracím ten ztracený lesk rodinnému dědictví.

Zajímá mě co se děje u potoka!