Jak se nám daří v době karantény

Nezařazené

Rozhodla jsem se napsat, jaká je u nás situace. Nedělám to proto, aby mě někdo litoval. Chci sdílet to, co prožívám a poukázat na to, že je tu mnoho lidí, kterým bychom teď měli pomoci, protože oni svou prací pečují o naši budoucnost. A snad se mi podaří dodat i trochu pozitivního pohledu na celou věc.

Poslední dva týdny byly neskutečně intenzivní. A to jak v tom obrovském stresu a obavách, tak také v tom dobrém. Vše v sobě totiž má stejný díl temnoty i světla. Jako mnoho lidí jsme i my ze dne na den přišli v podstatě o veškeré plány.  Prodej spadl na nulu. Co bude za týden, nevím. 

Kytky od potoka poslední dva roky jako firma krásně rostly. Letos jsme měli velké plány, oseli jsme doposud největší plochu květinami (teď jsme na 1,25 ha). V dubnu měla nastoupit další květinářka a další zahradnice. Celkem tu mělo pracovat už 9 lidí (v převodu na úvazky je to cca 7)! Chtěla jsem významně ozelenit statek, pracovali jsme na nových produktech. Za tím je teď velká tlustá čára. Teď jde o to přežít… Jak dlouho vydržíme? Čím delší bude karanténa, tím blíže budeme nule. Po zimě o finančních rezervách nemůže být ani řeč. Máme na provoz pouze na jeden měsíc. 

Náš příjem tvoří několik oblastí. Hlavní z nich jsou svatby. Ty na několik příštích měsíců skončily. Jejich podoba se zřejmě pro letošní rok radikálně změní. Je možné, že se budou konat pouze malé komorní svatby. Druhým pilířem jsou kurzy a workshopy. Tam jsme také na nějakou dobu skončili. To není potřeba rozvádět. 

Naštěstí máme zavedený e-shop s doručováním květin. To nám snad umožní přečkat nejhorší období. Jednotlivé kytice sice doposud netvořily nijak velký podíl našeho obratu, teď do něj však vkládáme všechny naše naděje. Snažíme se prodej rozhýbat tak, abychom z něj dokázali pokrýt alespoň náklady. Na nějaký zisk a rozvoj teď absolutně nikdo nemyslí. Jde o to přečkat, udržet si základní tým a postarat se o pole. Nestěžuji si, tohle jsou prostě fakta.

Srovnat si to v hlavě…

Před týdnem jsme si kolektivně sáhli na něco velmi důležitého. Jak snadno může skončit to, co budujete roky! Něco, co je váš sen, čemu jste dali strašně, strašně moc. Ve mně se ale naštěstí strach moc nestihl rozrůst. Bojovat se musí až do konce, není čas se vzdávat. A nakonec, o co bych mohla přijít? Možná o traktor, protože bych ho nemohla splácet? Když se podívám na náš statek, vidím, že přečkal mnohem horší věci a stojí tu dál. Ano, můžu ztratit hodně peněz, možná celou firmu. Dokázala jsem ji vybudovat díky své energii a schopnostem. Překonala jsem hodně velkých překážek. Šest let jsem jako jedna z mála prošlapávala cestu místním eko květinám a vím o nich opravdu hodně. Tohle mi přeci nikdo nevezme. Nikdo mi nevezme mou lásku a spojení s přírodou a touhu ji uzdravovat. Tahle láska je můj zdroj a já cítím, že díky ní se neztratím. Naopak v ní cítím obrovskou podporu. Takže vlastně žádný konec nebude. Bude pokračování, jen nevím jaké. 

Přepnula jsem se do režimu TADY a TEĎ. Potřebujeme proplout tou největší bouří – pokrýt náklady. Až se to zklidní, budeme vymýšlet, jak se přizpůsobit novým věcem. Přizpůsobíme nabídku. A budeme doufat, že to půjde. Protože opravdu silně cítím, že tohle všechno co se děje, je vlastně šance. Dopadne to prostě dobře. Protože se to stejně děje pro naše dobro.

Úleva

Neuvěřitelné na tom je, že se mi na nějaké úrovni ulevilo. Poslední tři roky jsem se čím dál víc cítila vnitřně uštvaná. Někde hodně hluboko. Nedokázala jsem s tím moc pracovat. Věci jako delegování, time management, ani školka tohle prostě neřešily. Teď to odpadlo. A já jsem vlastně ráda. Najednou víc vnímám svou Anežku, učím se se synovcem angličtinu a užívám si ten společný čas. S rodinou jsme se semkli neskutečně silně, pomáháme si jak jen to jde, pomáháme v obci. Nedůležité věci vlastně odpadly a soustředíme se na to základní. Je to v něčem úlevné. Uvidím, jak se to bude vyvíjet dále. Stále jsme teprve na začátku. Jaké to bude za pár měsíců, nevím.

Vlna dobra a solidarity!

Je neuvěřitelné, jaká obrovská vlna dobra se tu zvedla. Denně mě dojímají lidé, kteří pomáhají, jak jen mohou. Krásně se teď učíme, že v pospolitosti a vzájemné pomoci je obrovská síla. A já teď zvedám pochodeň pro další pomoc! Je tu mnoho lidí, kteří beze slávy a velmi nenápadně dělají službu. Pečují o zemědělskou půdu, obnovují krajinu. S obrovskou láskou vyrábějí kvalitní produkty. Provozují na vesnici obchod s potravinami, nebo železářství, kde koupíte všechno, co potřebujete. Právě oni jsou nesmírně zranitelní. Mnoho z nich přišlo o prodej ze dne na den. Mnoho z nich se nevzdává a hledá nové cesty, zkoušejí se přizpůsobit. Zvedám pro ně pochodeň! Podívejte se kolem sebe, objednejte si místní květiny! Věřte, je nás už hodně. Najdete nás na této mapě. Kupte si čokoládu z místní čokoládovny. Zapojte se do místní KPZky (komunitou podporovaného zemědělství). Zkuste si objednat po telefonu sešity a omalovánky pro děti z papírnictví na náměstí. Věřte, že většinou moc rádi vyhoví. Tyhle příklady vidím denně. To co máme poblíž, má větší cenu než si myslíme! 

Takže, až došijete roušky, rozhlédněte se kolem sebe. Myslete na to, co a od koho kupujete… Možná nezachráníme všechny, pomůžeme jim však přečkat to nejhorší, pomůžeme zmírnit ztráty. 

Cítím naději, že  díky této lekci spatříme pravé hodnoty. Že znovu obnovíme své kořeny a pochopíme, že láskyplná spolupráce je naše budoucnost. Nejen mezi lidmi, ale i s přírodou.

S láskou a nadějí

Míla

magda@znebespadla.cz