Příběh našeho statku – 2. díl

Nezařazené

Dnes je 28. února. Výročí, ke kterému se musím znovu vracet. Už to ale není o vině, o tom co je špatně a co bychom měli udělat jinak. Je to o naději, zdraví a cestě. 

Vyrůstala jsem na vesnici. V osmdesátkách toho mnoho na vesnici nebylo – žádné kroužky a organizované vyžití. Hráli jsme si v lese, na autobusové zastávce, na hřišti s omlácenou tribunou. V lese byla skládka. Byla tehdy skoro v každé vesnici, pamatujete? V potoce hromady odpadků, z každého domu vedla trubka rovnou do potoka. Tvořila se tam taková šedá pěna. A já jsem potok i les milovala i s tím bordelem.

Když jsme byli starší, rozšiřoval se okruh naší působnosti. Začali jsme jezdit na kole mezi okolními vesnicemi. Přišlo mi ale docela divné, že je tolik cest, které nikam nevedou. Jakoby je někdo smazal. A lákalo nás těch pár izolovaných remízků uprostřed polí. Dělali jsme tam tajné výpravy.

Přestože jsme zvládli přesuny na kole po silnici, přestože na skládce se dalo najít spousta super věcí, cítila jsem se nějak okradená. O lesy, potoky a stromy. Chtěla jsem cesty, po kterých bych došla do vedlejší vesnice nebo do remízku mezi poli.

A trvalo mi dalších 30 let, než jsem našla odvahu a svojí cestu. A teď jsou tu Kytky od potoka a já stojím na poli, které jsem získala zpět od družstva. Na papír si načrtávám, kam vysadím stromy, kam keře. Protože kromě záplavy kytek to bude místo, kde sobě a krajině něco vrátím. Na tohle pole se vrátí ptáci, budou tam bzučet čmeláci, porostou tam stromy. A bude to jen tak. Na oslavu života.

Přesně před rokem jsem napsala na blog příběh o mě, o mé rodině a příběh našeho statku. Pokud ten příběh neznáte, přečtěte si ho. Možná jste prožili něco podobného. A určitě máte kolem sebe lidi, kteří mají podobnou zkušenost. Buď můžeme hledat vinu okolo sebe, dívat se na to, co všechno nám vzali, a nebo vzít i to málo co zůstalo a začít znovu.

Zvolila jsem cestu druhou. I přesto mi trvalo roky se na pole i statek dívat s láskou a radostí, bez pocitu strachu a tísně z toho, že to nezvládnu. Mám úžasnou milující rodinu. Mám rodiče, kteří jsou na mě hrdí a podporují mě v každém dalším bláznivém velkém projektu, který si vymyslím. Mám trpělivého manžela, úžasnou dcerku, která miluje přírodu stejně jako já.

Můj příběh je o svobodě, naději a uzdravování sebe, rodiny i krajiny. Vždycky se můžeme rozhodnout, jak naložíme s tím, co se nám stalo. A já jdu sázet stromy 😊

Míla

28.2.2019

mila.kett@gmail.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zajímá mě co se děje u potoka!