Jít svou cestou, je prostě nejvíc!

Nezařazené

Prostor pro duši, tak zní název třetí knihy Vlastiny Svátkové. Kniha, která otvírá srdce žen, mění jejich myšlení a pomáhá jim k uvědomění si vlastní krásy. Učí mít se ráda, hýčkat se a vnímat ty správné hodnoty.  To je to, o co se snažíme i my prostřednictvím našich květin. S Vlastinou nás kromě lásky k pivoňkám pojí i to, že jsme se každá vydala na cestu, která je sice náročná, ale dává nám jasný smysl.

Vlastina došla až k vydání své knihy svépomocí, my jsme zas o krůček blíž k našemu snu – vdechnutí života statku a záplavě českého trhu ekologickými květinami.

Jsme moc rády, že  si Vlastina v tom všem shonu našla chvíli, aby nás na statku navštívila a poskytla nám krátký rozhovor.

Vlastino, ze srdce děkujeme!


Vlastino, Vy jste vydala svépomocí vlastní a velmi osobní knihu Prostor pro duši. Co vás k tomu vedlo? Proč jste se rozhodla jít s kůží na trh a odhalit tak velkou část svého soukromí? Byla to touha pomáhat a měnit myšlení lidí?

Když jsem tu knihu psala, vůbec jsem nepřemýšlela o svém soukromí či nesoukromí, nepřemýšlela jsem, jestli je to už moc nebo málo, co si kdo pomyslí, kdo bude co moci použít proti mně. A to je právě ono. Nepřemýšlela jsem, ale cítila. Nepoužívala jsem rozum, obavy, strach, taktiku, marketing, ale upřímné pocity a city. Musela jsem si ujasnit proč vlastně tu knihu píšu a pro koho. Pak se mi vše mnohem lépe upravovalo a česalo. Nejzásadnější bylo, když jsem si uvědomila, že se moje kniha nemusí všem líbit a taky že není pro každého. V ten moment ze mě opadl vnitřní tlak, otěže a já se plně ponořila do kreativního psaní bez jakéhokoliv omezení. Nebála jsem se vyjadřovat tak, jak cítím. Nebála jsem se vyslovit sprosté slovo, protože se tam hodilo. Nebála jsem se pojmenovat věci takové, jaké jsou, i když to nemusí být příjemné a mnoho z nás to bolí, protože jsme to vytěsnili. A proč jsem knihu vydala sama? Za prvé za tím byla zvědavost. První dvě knihy se prý vůbec neprodávaly, nikdo o ně neměl zájem. Byly zastrčené někde úplně vzadu v memoárech, neměla jsem dosah na jejich postavení, propagaci, zviditelnění, a navíc ani přehled, kolik knih se doopravdy prodalo. Když jsem se pídila po informacích, na druhé straně to považovali za nehoráznost a přestali se mnou komunikovat. Tehdy jsem byla mladá, naivní a blbá a mávla nad tím rukou. Každý, kdo napíše svoji první knihu ji klidně napíše zadarmo, hlavně že je v knihkupectví a že ji vůbec někdo chce… u Prostoru pro duši, což je moje třetí kniha, jsem o každém kroku chtěla rozhodovat sama. Pokud by to nevyšlo, byla by to moje chyba, moje špatné rozhodnutí, moje investice do tiskáren v koši. Bavilo mě absolvovat každý jeden krok, abych pochopila, co to vlastně obnáší vydat si knihu. A abych se naučila, jak to dělat správně, protože pro mě do budoucna už neexistuje jiná cesta, než být sama sobě vydavatelem i prodejcem.

Knihu jste nejen napsala, ale kompletně zajistila její produkci. To znamená, že jste ji v reálu vytiskla, zabalila a rozdistribuovala tisícovkám fanoušků a to vše bez pomoci vydavatelství.  Změnilo to váš přístup k lidem, co vytváří svou mravenčí prací nějakou hodnotu? 

Ano, musela jsem si najít vhodnou tiskárnu. Nikdy jsem nic nedávala tisknout, netušila jsem, jak vybrat správný font, druh papíru, rozhodovala jsem se intuitivně, jestli dávat přebal, měkkou obálku nebo tvrdou. Jednala jsem z mnoha lidmi a přemýšlela, co bude pro úspěch mé knihy nejlepší. S pomocí přátel jsme udělali marketing, který byl masivní jak v Čechách, tak na Slovensku. K propagaci hodně pomáhají sociální sítě, zejména instagram je silný marketingový nástroj. Vydavatelství mi spolupráci nabídlo, ale když jsem řekla svoji představu, tak se mi vysmáli, že jsem se zbláznila, že jsem naivní, že se moje kniha nebude prodávat a 5000 kusu, které chci nechat tisknout jsou čiré šílenství. Nakonec jsem si to stejně udělala po svém a 12 000 kusů bude každou chvíli vyprodaných a půjdeme do třetího dotisku. Je to jen důkaz toho, že pokud cítíme, že něco musíme udělat, i když je to možná šílený nápad a všichni jsou proti nám, tak to prostě musíme risknout. Kdo se bojí a nechá se přesvědčit, že jeho nápady nebudou úspěšné, tak se o nic nepokusí a opravdu úspěšné nebudou. Každopádně jít si vlastní cestou je velmi náročné. Člověk nemá pracovní dobu. Pracuje vlastně pořád. A zákazníci očekávají, že zboží budou mít hned, když už za něj zaplatili. Ideálně do druhého dne. Vytvářet v dnešní době něco hodnotného, dát do toho všechen svůj čas a energii, je činnost k nezaplacení a jenom ten, kdo se o něco takového alespoň jednou v životě pokusil dokáže tuto snahu ocenit.

Vaše kniha má ohromnou odezvu na sociálních sítích. Je něco, co vás na reakcích čtenářů překvapilo, potěšilo nebo naopak zamrzelo? 

Je to zvláštní, ale nedostala jsem ani jednu negativní reakci. Zato jsem dostala tisíce překrásných, upřímných zpovědí, ze kterých jsem měla husí kůži. V ten moment mi docvaklo, co vlastně vzniklo. Co se mi povedlo, aniž bych to plánovala nebo očekávala. Když máte z odezvy na své dílo husí kůži, je to ten nejvíc pocit, že jste šla správnou cestou, jakkoliv náročná byla. A jakkoliv nás z té cesty mnozí odrazovali. Reakce na knihu se propojují v jednom bodě. A to, že skoro každá žena má pocit, jako bych psala o ní. Je to důkaz, ze máme všechny velmi podobné problémy, pocity, osudy, touhy, pochybnosti, ale bojíme se o nich nahlas mluvit, protože se stydíme nebo bojíme nepochopení. Je ulevující, když je někde někdo, kdo nám rozumí, protože vnímá svět a život podobně…

Vizážistka Jana Coufalová líčí Vlastinu u nás na statku. Jana používá jen přírodní kosmetiku.

Jste poměrně aktivní na sociálních sítích. Jak vybalancovat ten online vs. offline čas? Nehrozí lidstvu, že bude žít spíš ty dokonalé online životy na úkor toho skutečného offline života a utápět se u toho ve frustraci, že náš život není takový, jako ten na obrázku? 

Tak v tomhle mám já jasno. Žádné iluze a dokonalé příspěvky na sociální síti, které nemají s realitou nic společného, u mě nenajdete. Sociální sítě mají pro mně jediný efekt: pokud na nich můžu být sama sebou, beze strachu, že se to někomu nebude líbit. Jasně, nebudu mít hodně lajků, když se ukážu bez make-upu s divným ksichtem, ale přesně to mě na tom baví. Že si nemusím na nic hrát a nic si dokazovat. Ani nikomu jinému. Když se to někomu nelíbí, je zlý a vulgární (což teda musím říct, že se na mém profilu stává minimálně), baví mě pozorovat, co to se mnou dělá a jestli vůbec ještě něco. Pozoruji reakce na příspěvky, pozoruji jejich dosah a efekt, pozoruji po čem lidé touží, jaké druhy lidí se tady vyskytují, pozoruji co ostatní lidé zveřejňují a jak moc to má něco společného s realitou. Sleduju, co jim schází, jak moc prázdní jsou uvnitř, sleduju, jak moc chceme být někým jiným, lepším, než jsme my samy a nedochází nám, že je to iluze a lež. Na všechny tyto aspekty se snažím poukazovat, otevírat lidem oči, přiblížit je k pravdě. A k tomu mi sociální sítě slouží skvěle. Třeba nakonec zvítězí skupina lidí toužící po pravdě, než ta, toužící po kabelce Louis Vuitton…. kdoví.

Lednové focení u nás na statku.

Je pravda, že vám Váš manžel nechce kupovat květiny v květinářství? Proč? 

Ze začátku kupoval. A já si je taky kupovala. Naučila jsem si kytky sama kupovat, protože miluju, když jich mám doma hodně. Jsou krásné. Ale když jsme se přestěhovali za Prahu na vesnici a koupili dům se zahradou, najednou mi přišlo zbytečný utrácet peníze za kytky, když mi na zahradě rostou pivoňky, růže, kosatce, třebaže jednou za rok. Vždycky mě zachvátí pocit štěstí, když mi něco krásného vykvete a já ani nevěděla, že to tam je zasazené. A můj muž konečně mohl nahlas vyslovit svoje přesvědčení, že kupovat kytky ze skleníků je absolutní blbost. A má pravdu. Miluju luční kvítí, které mi připomíná dětství u babičky, miluju nedokonalé kytky, žádné celofány, barevné stužky a zelený krep. To, co je z přírody je tou nejkrásnější květinou.

Když se řekne ekologické květiny – co to pro Vás znamená? 

 

Od prvopočátku prošla našima rukama. Od malého semínka, bez chemie, bez urychlování přirozeného procesu. Tak jako kdysi dávno, když krásné kytky rostly všude na loukách a voněla jimi babiččina zahrada. Stejně vnímám tento návrat k tradicím a k tomu, co je přirozené a šetrné k naši Zemi..

Proč jste se rozhodla podpořit Kytky od potoka

Líbí se mi vaše nadšení, vaše touha, váš sen. Navíc jsou krásné, přesně můj styl. Měli bychom se navzájem podporovat, alespoň my ženy, které jsme si tak moc podobné…

Vy jste díky Vaší knize dokázala změnit myšlení řady žen. Nejedna z nich dle reakcí na knihu udělala výrazný krok k sebelásce a uvědomění si sebe samé. Kéž se i nám podaří změnit myšlení lidí v otázce ekologického květinářství. Moc děkujeme za rozhovor. 


Za úžasné fotky děkujeme naší milé fotografce Nikol Klapkové a za nádherné líčení vizážistce Janě Coufalové. Těšíme se na další milá setkání u nás na statku!

Pozn.: Proč nekupovat kytky z druhého konce světa, ale raději volit české sezónní květiny se dočtete na blogu.

mila.kett@gmail.com